Velkou část naší práce tvoří montáže na kterých se toho děje spousta, a tak se s vámi podělím o jeden ze zážitků. Jednou když jsme se vraceli z montáže vcelku rozumně (na naše poměry), tedy kolem půl osmé večer, bylo potřeba natankovat. Zastavili jsme tedy u první pumpy co byla po cestě a již přes sklo jsme zaregistrovali obsluhu a její pohled, který naznačil, že nejsme vítáni. Mezitím co Ondra tankoval, rozhodl jsem se, že si skočím na malou. Jen jsem vešel, zaměřila mě ostřížím zrakem paní pumpařka a dávala jasně najevo, že 15 minut před zavíračkou, z nás má "radost". Na pozdrav mi odsekla a když jsem si ještě dovolil projít obchod směrem k WC, nejenom že se její pohled ještě více zpřísnil, ale vyštěkla nepříjemně: "Záchody už jsou uzavřeny!" Na můj překvapený výraz, doplněný lehkým nechápavým úsměvem (na víc jsem se nezmohl) po chvíli dodala: "Mám setřeno a za chvíli končím," můj nechápavý pohled se prodloužil (bylo 15 minut do zavíračky) a hlavou mi probíhalo kdo té paní co provedl a který roh pumpy půjdu občůrat. Obsluha ode mne čekala asi agresivnější reakci, než můj smířlivý úsměv a tak po chvilce, opět jedovatě, dodala: "Maximálně na malou!" Vnitřně jsem zajásal a zamumlal, že to mi bohatě stačí a opatrně našlapoval směrem k pisoárům. Za sebou jsem jen slyšel: "Se na to vyseru všechno setřený, to je fakt naschvál." Snažil jsem se tedy co nejméně našlapat a ještě více než jindy, jsem se naklonil do pisoáru, abych nedej bože nenakapal. S pocitem udělat vše co nejlépe, jsem po důkladném otřepání automaticky zmáčkl knoflík splachování na pisoáru a šel se umýt. Opatrně, abych výrazně nezaneřádil umyvadlo, jsem si myl ruce. V tom jsem za sebou slyšel crčení vody. Ale nějaké silnější, jakoby malého vodopádu. Otočím se a z pisoáru, který jsem použil, se valila voda. Zasekl se ventil a stále splachoval a voda nestíhala odtékat, a tak přetékala na zem na dlažbu. Po marných pokusech ono tlačítko na splachování vrátiti do polohy, aby nic neteklo jsem vběhl do obchodu a informoval "milou" paní, že jsem pouze spláchl pisoár, ale že již teď je plná místnost vody. Nebyla to tak úplně pravda - vodou už nebyla zaplněna jen místnost pánských WC, ale z pod dveří už se řítila obrovská kaluž na chodbu. Paní za mohutného nadávání " Kurva celý vodpoledne tam nikoho nepustím a teď…proč já krava to dělala" snažil jsem se jí pomoci a několikrát ji vyzval, ať mi řekne, kde je hlavní uzávěr vody, že tím prozatím problém vyřešíme, ale byla v tranzu nadávala, šmajdala v stále se rozrůstající kaluži vody a snažila se dovolat šéfovi. Ten ji po krátkém rozhovoru sdělil, ať vypne hlavní uzávěr vody. ( No hurá!) Načež paní típla telefon a s dalším lamentováním letěla ven k uzávěru vody. Při jejím zběsilém úprku, ji vypadly všechny doklady z kapsy a kam jinam než do kaluže vody, která už se linula obchodem. To už přišel od tankování Ondra a nic netušíc nechápal, co se děje a když doklady přistály u jeho nohou, s úsměvem je zvedl a podává je paní "Tady vám něco vypadlo" reakce prodavačky ho zaskočila "Nemotejte se tady" a tak Ondra s doklady a platební kartou paní prodavačky čekal u pultu a pozoroval, co se bude dít dál a voda si stále razila cestu mezi regály benzínky. Já jsem s paní vyběhl ven, kde na mě spustila "To nezvednu tam nevlezu to je v hajzlu" v klidu ji tedy asi již po čtvrté vysvětluji, že stačí mi ukázat kde je ten uzávěr a že ji pomohu. Nakonec tedy ukázala na poklop já ho zvedl, vlezl do šachty a vodu zavřel. Ondra vrátil doklady, na což paní zareagovala po svém "Je to všecko? Nebyly tam tři?" Ondra ji ubezpečil že ne, zaplatil a šli jsme. Při odchodu jsem se ještě snažil vysvětlit, že jsem neprovedl nic, než jen standardně zmáčkl splachování a jestli můžu ještě nějak pomoci. Paní se na mě podívala jako na vraha a vyštěkla na mě "Co mě pomůžete co, co , že sem se na to nevysrala, už sem měla být doma, se na to vyseru, to tak nechám." Bylo mi jí vlastně i trošku líto, ale šli jsme. Náš odchod byl stále doprovázen sprostým komentářem. Hned po tom co jsme sedli do auta a koukli na sebe, řekli jsme si - tak to je karma. Vím že taková věc naštve, ale mám pocit, že si to paní tak trochu přivolala svým přístupem hned na začátku. Prostě jsem přesvědčen že úsměv a pohoda narozdíl od vzteku a rozladěnosti většinou věci prospějí- prostě to co vysíláš ven, se ti vrací. No a abych to potvrdil, mám tu ještě jeden rychlý příběh.
Právě jsme se vrátili z Madeiry, kde jsme opět chodili s batohy a přespávali v přírodě, jak nás to baví. A při jednom spaní, jsme bohužel narazili v okolí našeho stanu na pozůstatky turistů buranů. Opravdu spoustu odpadků, již v nechutném stavu. Po diskuzi co lidi vede k tomu zanechat odpad jen tak v lese, jsme se rozhodli vše posbírat a naše již pěkně zatížené batohy (cca 14kg) obtěžkat nějakým tím dalším kilkem. No a kde že je ta karma ? No nejdříve to na karmu vůbec nevypadalo, protože již dosti unavení a především hladoví jsme narazili na hospodu, která byla zavřená, a tak jsme alespoň vyhodili odpad a pokračovali dál. Ale k další hospodě to bylo něco přes 8 km a ostrým stoupákem. A pak to přišlo - aniž bychom cokoli očekávali po jednom stoupáku jsme došli na vyhlídku, kde místní Madeiřané grilovali. Na chvilku jsme shodili batohy a užili si vyhlídku - jaké bylo naše překvapení, když mi z ničeho nic zaklepal s úsměvem na rameno jeden z Madeiřanů a podával mi domácí buchtu. Přestože uměl jen portugalsky, jeho úsměv říkal vše. Poděkoval jsem a šel se podělit se zbytkem výpravy. A v tom se to rozjelo, zastavil mě že toje pro mě a ostatním hned roznášel další kousky. Pak přišlo kuře z grilu, od jeho kamarádů domácí víno, další buchta, klobásky, džus, trs banánů z vlastní zahrádky na cestu a spousta úsměvů a radosti, že jsme navštívili jejich zem. Bylo to příjemné, vyměnili jsme si kontakty a přes jednu z mladých účastnic grilování, která vládla angličtinou i popovídali.
A tak jsme zase na sebe koukli a řekli si: “že by karma”. A tak přeji pozitivní karmu vám všem a zase za tři až čtyři týdny se ozvu.
Comentários