V mém případě někdy ano. Ano, vracím se k jednomu z dřívějších příspěvků, kde jsem sliboval, že blog začne být pravidelný a to vždy na konci každého měsíce. A já to v únoru nedodržel. A to si představte, že blog jsem měl vlastně napsaný, jen v tom blázinci posledních dnů před odjezdem na jednu z našich cest, jsem ho nezvládl dát na web. Fakt ne a tak jsem se nad tím zamyslel. Jasně, když odjíždíte na 3 týdny na cestu po Indii, je to trošku záhul, nejenom vymyslet a zajistit cestu samotnou, zabalit se (tak to už zvládám celkem rychle cca 2h), ale především zajistit vše v práci, aby to tam po 3 týdny fungovalo jako vždy a hlavně dodržet vše co jsem slíbil. A že toho slibuji hodně. Jo jsem optimista a v mém pohledu má někdy týden 9 dnů, hodina 120 minut atd. Prostě mám pocit, že to dám . A tak slibuji a když tak činím jsem si jistý, že to zvládnu. Slibuji protože chci pomoct, ale taky chci vše zvládnout, bejt nejlepší a nejradši bych dělal všechno, plnil všem přání (včetně sebe) a realizoval všechny nápady co mám…a že jich je. Jenže týden má 7 dnů a hodina 60 minut a já, přestože chci, tak to někdy nedám. A právě před cestou, ale dá se říci že vlastně někdy už od listopadu se to sešlo a ke spoustě pracovních povinností (obrovský kredit Vraťce, jak vše zajišťuje) se přidala stavba, plánování našich cest, nějaká výpomoc v obci k výsadbě stromů, slíbené povídání o našich cestách a spousta drobných i velkých starostí, včetně toho každodenního pitomého zajištění cash flow. Ale nějak se to zvládlo – vždycky se to nějak zvládne, ale pár slibů zůstalo nesplněných. Jeden z nich byla pravidelnost blogu.
No a v Indii jsem si uvědomil že to prostě nejde vše zvládnout a že je vlastně zbytečné snažit se, být pořád ten nej a pak vše dohánět, že si chci uchovat svůj úsměv a být spolehlivý a plnit sliby nejen ostatním, ale i k sobě samému. Ale neznamená to, že chci slevit ze své práce která mě baví, koníčků které mě naplňují, výzev pro sebe a že bych se neměl snažit být co nejlepší, jen se chci více věnovat tomu, co mně dělá radost a tomu co vím, že to zvládnu. Plánovat tak, jako by týden měl 4 dny (protože ono se vždy něco objeví, s čím člověk nepočítá) a nemít výčitky, že jsem do něčeho nešel, odmítl či neudělal, ono opravdu totiž nejde zvládnout vše. Asi to nepůjde hned, ale snažím se a začínám u sebe a slibů k sobě a zatím je plním.
No a představte si, že při tomto rozhodnutí ubrat z věcí, které jsem dělal mnohdy kvůli egu, a přidat tam kde mi to přináší pokoj v duši, tak ke mně úplnou náhodou doputovala, až do Indie, tato báseň.
Pane, ať jsi stéblo trávy nebo obyčejný list.
Prosím, dej, ať aspoň trochu umím ve tvých vzkazech číst.
Prosím, dej, ať řeči stromů aspoň trochu rozumím.
Ať vědí, že se učím a že nic neumím.
Dej, ať zlomím svoji pýchu, dej mi hledat pokoru.
Když se trápím zbytečnostmi, ať pohlédnu nahoru.
Ať mi stačí dohlédnout na obzor, který jsi mi dal.
Ať se smířím se vším, co jsi mi kdy vzal.
A dej mi sílu snášet pokorně, co změnit nemám sil.
Odvahu, abych to, nač stačím na tomhle světě pozměnil.
A taky prostý rozum, který vždycky správně rozezná,
Co se změnit nedá a co se změnit dá
Ach, pane děkuji za všechno dobré i za to špatné,
Ať poučím se ze svých chyb.
Nevím, jestli ty mě slyšíš a zda jsi vůbec tam,
Ale děkuji, že já jsem tady a směju se dál.
Znal jsem ji už dříve z písničky skupiny Javory (sourozenci Ulrychovi), až v Indii jsem zjistil, že je to báseň Jana Skácela.
V prostředí Indie, Himálají a chrámů všemožných bohů a rituálů s nimi spojenými pro mě dostala ještě větší hloubku. Doma jsem potom zjistil, že Jan Skácel vlastně přeložil a upravil modlitbu Františka z Assisi. Toho Františka který podobně jako Buddha opustil bohatství a život v luxusu a vydal se na svou duchovní cestu a je mimo jiné patronem vlčat a jedním z jeho atributů je vlk. A kdo čtete moje příspěvky, tak víte, jak to mám s vlky. (Symbolizují pro mě nejen divokost a nezávislost, ale i život v rodině či komunitě, a s tím spojenou věrnost. Zároveň jsou pro mě symbolem boje za přežití a hledání sebe sama.)
A tak se mi zase vše tak pěkně propojilo a potvrdilo ohledně mé cesty životem. A právě třeba naše cestování mě učí tolerantnosti, pokoře a užívání si obyčejností.
Třeba teď jsem si Indii neskutečně užil, ale přesto jsem se už těšil domů, do práce a na ty nejobyčejnější věci a byl šťastný, že je mám, protože mnohdy právě to nejobyčejnější je to nejdůležitější. A ať nekončím, jak říká moje "střela" dcera, moc oduševněle, na závěr jeden z veselých zážitků z Indie. Vojta se tam seznámil s nějakýma holkama, co studují na výšce jógu, které přijely do Rishikeshe (světového města jógy) na mezinárodní festival jógy. Přijely natajno, kdyby to totiž rodiče zjistili zbili by je, přestože to patřilo k jejich vzdělávání a nejela si na nějakou party, ale učit se jógu od nejlepších jogínů světa. Proto byly z nás a našeho přístupu nadšení. Prohlásily, že by mě chtěly za otce, nemohly totiž pochopit, že úplně v klidu vycházím s přítelkyní mého syna a přítelem moji dcery a podporuji jejich vztah a cestujeme a užíváme si společně veškerá dobrodružství, co nám jejich země přináší. Ono totiž stále v Indii platí domlouvání sňatků otci snoubenců. A tak jsme několikrát narazili na informace že se manželé brali po týdnu co se viděli, dokonce i po jednom dni, a že třeba týden po svatbě, šli na své první rande. No a tak tyhle holky se pak Vojty ptaly na takové charakterní otázky. Kouříš? Ne. Odpověděl Vojta. Piješ alkohol? Moc ne, příležitostně. Bereš drogy? Ne. A jsi vegetarián? Ne nejsem. Ahá, takže vegan? Ne, odpověděl Vojta. Holky se na sebe trošku zklamaně podívaly a pak prohlásily…no tak to neva no. Přišlo mi to vtipné, obzvlášť pro nás Evropany, mezi jaké neřesti zařadily jedení masa. Není divu, že jsme ho téměř po celou dobu 20 dnů nejedli. Prostě tam nebylo v nabídce. Bylo toho ještě spousta, co jsme zažili ať už přímo v indických rodinách, kam jsme se dostali, nebo v Himálajskych horách či chrámech zasvěcených všemožným bohům s jejich příběhy, posvátné řece Ganze a nebo jen na obyčejných ulicích, neskutečně rušných a špinavých, ale vždy přinášejících zážitek, tak jako celá Indie. Tak o tom třeba příště, nebo na některém z mých povídání..
Přeji krásné Velikonoce a užijte si nástup jara. A teď se jdu pustit do plnění mých slibů, jeden z nich co jsem si dal sám sobě je, že budu pravidelně denně cvičit – tak jdu na to.
Můžete kouknout na pár fotek z cesty po Indii.
Comentarios